Sedmnáctého dubna 1947 se Robert Capa, Henri Cartier-Bresson, George Rodger a David „Chim“ Seymour nad sklenkou šampaňského dohodli, že si založí agenturu. Podle velikosti láhve, z které rozlévali, dostala jméno Magnum. V dějinách fotožurnalistiky se jednalo, řečeno Bressonovou terminologií, o vpravdě rozhodující okamžik. Pod svícnem bývá tma a tak z historického setkání Maďara, Francouze, Angličana a Poláka neexistuje jediný snímek.

 

Členové agentury Magnum jsou představiteli humanistické fotografie, která měla nejen esteticky působit, ale i bojovat za lepší svět. Jedinečnost agentury však nespočívá jen v kvalitě snímků, důležitá je i její organizace. Agentura totiž patřila (a patří) samotným členům-fotografům, kteří drží autorská práva ke zveřejněným fotografiím. Autor tak otiskl fotoesej například v časopise Life a následně ji agentura mohla prodat i do jiných časopisů. To poskytovalo fotografům dostatečné finanční zázemí a tudíž i tvůrčí svobodu.

 

Podobně jako si velké tiskové agentury rozdělily svět v 19. století, měl svůj díl světa i každý ze zakládajících fotografů: Seymour Evropu, Bresson Indii a Dálný východ, Rodger Afriku a Capa Spojené státy. Posledně jmenovaný zastával až do své smrti v Indočíně v roce 1954 post prezidenta, o všech důležitých krocích ale rozhodovali členové společně. 

 

První desetiletí existence přineslo úspěchy, ale i tragické rány. Ve stejném roce jako Capa zemřel při autonehodě v Peru Švýcar Werner Bischof, který se k agentuře připojil spolu s Rakušanem Ernstem Haasem jako první. Dva roky nato zahynul v Egyptě David „Chim“ Seymour. V prvních dvaceti letech se agentura rozrostla o známá jména, přišel Erich Lessing, Marc Riboud, Rene Burri, Capův mladší bratr Cornell, Elliott Erwitt nebo Inge Morath.

 

bischof.jpg 

Fotografie Wernera Bischofa byly k vidění na loňské výstavě v pražském Obecním domě.

 

Fotografické ikony

 

V šedesátých letech zlatá éra velkých obrazových magazínů pomalu končí. Fotografie přestává být ústředním zpravodajským médiem, přichází televize a obrázky se musí začít hýbat. I v sedmdesátých letech jsou nicméně fotografové Magna „u toho“: Susan Meiselas dokumentuje revoluci v Nicaragui, Gilles Peress fotografuje v Severním Irsku. Jejich reportáže publikují velké magazíny, značná část osazenstva Magna se ale od magazínů odvrací a přechází k publikování knih, které jim umožňuje nadále pracovat na dlouhodobých projektech.

 

Che Guevara kouřící doutník, James Dean s vyhrnutým límcem na Times Square, k zemi padající republikán, chlapeček s velkou lahví vína v ulicích Paříže. Snímky fotografů agentury zná každý, jen neví o tom, že jsou od Magna. Mezi světoznámé záběry patří i ty od jediného českého člena Josefa Koudelky. Jeho fotografie z invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa otiskly nejvýznamnější magazíny světa, chybělo však u nich jméno. K snímkům, které mu pomohly mezi elitu světové fotografie, se Koudelka přihlásil až v osmdesátých letech po smrti otce − emigrant Koudelka nechtěl přitížit příbuzným, kteří zůstali ve vlasti.

 

Jak do Magna?

 

Stát se členem elitního fotografického klubu není nikterak snadné. Fotografové agentury se jednou za rok sházejí v New Yorku, Paříži nebo Londýně, aby probrali nejdůležitější otázky. Jeden den setkání je vyhrazen přijímání nových členů, prohlížejí se portfolia a následně se o nich hlasuje. Z úspěšného kandidáta, v posledních letech jich každý rok bylo, jak píše agentura na svých stránkách „od žádného do čtyř“, se stane takzvaný „Nominee Member“. Po dvou letech prezentuje „nominovaný“ další portfolio, a pokud je opět úspěšný, stává se plnoprávným členem a získává hlasovací právo. V poslední době se to podařilo třeba Jonasi Bendiksenovi, Christopheru Andersonovi nebo Antoinu D´Agatovi.

 

Členství v Magnu je na celý život. Ještě žádný z fotografů nebyl ze společenství vyloučen, jakkoli některé osobnosti agenturu na vlastní přání opustily. Například světoznámý dokumentarista Sebastião Salgado, který má nyní vlastní agenturu Amazonas Images, jež zastupuje pouze Salgada samotného, nebo Eugene Richards, nyní člen agentury VII. Právě agentura VII je svým způsobem konkurentem Magna. I ona se soustředí na dokument a reportáže, v ústředí jejího zájmu stojí „konflikt ve všech podobách“.

 

Z Magna se stala organizace a já nemám organizace rád,“ prohlásil v jednom rozhovoru český fotograf Antonín Kratochvíl ze VII. Měl pravdu, z Magnum je dnes skutečně organizace: pobočky má v New Yorku, Paříži, Londýně a Tokiu a sdružuje na 60 fotografů z celého světa. Pořád ale platí, že jejím členem se mohou stát jen fotožurnalisté z nejlepších. Henri Cartier-Bresson jednou řekl: „Dobrá fotografie je ta, na kterou se člověk dívá déle než jednu vteřinu.“ Na ty od fotografů Magna se díváme už 60 let.

 

Foto: Czech design, © Werner Bischof/Magnum Photos