Collins si všiml, že skrytým smyslem většiny konverzací mezi lidmi je potvrzování, nebo zpochybňování mocenských vztahů. Sama řeč pokradmu přitakává: „mít slovo" znamená být v centru dění, "mít co říct" znamená být kompetentní, tedy hodný aktu, výkonu nějaké moci. Čeština mocenský smysl komunikování vtělila i do pojmu "otrok". Ot-rok je ten, kdo nemá přístup k "rokování", kdo je "ot" něj odstrčen.

Pinc a Ferenci

V roce 2003 jsem vedl rozhovor s filozofem Zdeňkem Pincem, který při něm pravil: "Známé jsou pokusy americké profesorky Pepperbergové s jejím papouškem Alexem. Ten se naučil mluvit takovým způsobem, že jeho řeč evidentně není jen papouškováním. Máme v laboratoři skupinu papoušků, které učíme mluvit metodou Pepperbergové a pokoušíme se odchovat další generaci mláďat. Zajímá nás, nakolik se schopnost mluvit přenáší na další pokolení. Zdá se nesporné, že přenáší. U papoušků žako méně dominantní jedinec napodobuje dominantního, aby se v budoucnu mohl stát také dominantním. Ukazuje se, že smyslem komunikace obecně je prosadit se ve společenství, stát se vyvoleným."

A dodejme, že to byl psychoanalytik Szándor Ferenczi, který tvrdil, že řeč dítěte vzniká z "mocenského traumatu": dítě vnímá řeč rodičů, ale nerozumí jí, řeč je tak podivný démon, který na něm vykonává jakousi moc. Proto dítě vynalezne "vlastní řeč" (žvatlání), napodobuje zvukově řeč rodičů. Hlavní funkce této dětské (ne)řeči je dát okolí najevo: i já mám svou řeč, i já ovládám tuto magii zvuku, i já jsem mocný.

Martin Hybler to v článku Otázka paměti a trauma shrnul větou: "Řeč, které rozumíme, je vždy napodobováním řeči, které nerozumíme." A my k tomu dodejme: moc, kterou máme, je vždy napodobení moci, kterou nemáme.

Co na to Freud?

Freudovsko-kleiniánský pohled na dětství Collinsovi také přizvukuje: vždyť nejrannější fáze dětství je právě z tohoto pohledu "orálně-anální", neboli "sado-masochistická", nebo též: jde v ní především o moc! Když dítě hryzá matku do prsu, z pozice biologie se vyživuje. Ale co se děje opravdu v rodící se psýché?

Melanie Kleinová usuzuje, že v ní jde především o "souboj s prsem", psychickým tématem je především agrese, nikoli hlad. Když se dítě posere do plínky a oznámí to řvaním (mimochodem dost úděsným, Michal Černoušek na svých přednáškách s oblibou připomínal, že křičící dítě má stejný decibelový výkon jako zapnutá cirkulárka), dle Freuda tím vykonává také akt bytostně mocenský - právě kálením a řvaním dítě ovládá své okolí, zahání rodící se poznání, že není všemocným bohem, ale tvorečkem naopak zhola bezmocným. První komunikační akty jsou v psychoanalytickém smyslu mocenské a je tedy krajně pravděpodobné, že i ty pozdější mají stejné jádro, byť zastřené.

Sémiotická moc

Randall Collins Freuda asi moc nečetl, ale z rozboru rozhovorů Američanů různých vrstev odvodil vlastně podobný závěr: v komunikaci si nesdělujeme žádná poselství (mám hlad, posral jsem se), ale prostřednictvím komunikace probíhá především mocenská směna (dej mi prs!, pojďte sem!, uznejte mou existenci).

Collins má zajisté mnoho kritiků, ale je velmi lákavé jeho koncepci zakomponovat například do teorie médií. Je-li tajnou podstatou každé komunikace moc, pak nejspíše i každé komunikovaní masové je především mocenským aktem. Ze strany komunikátora nás to moc nepřekvapí, ten s námi většinou otevřeně komunikuje, aby nás nějak ovlivnil - učinil nás "reklamě otevřené" za pomoci zábavné show, obhájil před námi aktuální mocenské uspořádání ve zprávách a tak dále. Ale mocenská teorie komunikace bude chtít ještě domyslet na straně publika - John Fiske kdysi sledoval, jak ovládané vrstvy u mediálních obsahů realizují svou "sémiotickou moc", překódovávají si mediální sdělení tak, aby vyhovovala jejich zájmům.

Ale to možná ještě zdaleka neodkrývá vše o mocenských aktivitách diváků. Fiske takto popsal "obrannou strategii" konzumenta médií, de facto tedy nikoli jeho sémiotickou moc, ale schopnost manévrování, schopnost uhnout před úderem. Ano, toto očekáváme, narozdíl od skutečného rozhovoru jsou lidé před televizí pasivní. Ovšem co když lidé s oblibou "masově komunikují" i proto, že mají nejen schopnost se bránit, ale i útočit? Být skutečně mocní v collinsovském smyslu?

Když se potkají dva zaměstnanci ráno v kanceláři, odehraje se mezi nimi komunikační rituál, jímž oba dva nepřímo stvrzují "jsme si rovni", tvrdí Collins. Jak přistupuje z tohoto hlediska divák k televizní obrazovce? Je pro něj opravdu Bohem, s nímž nedokáže on vyjednat svůj mocenský status a maximálně dokáže odolávat manipulaci tohoto Boha? Podle všeho je divák mnohem mocnějším. Bez ostychu totiž televizní obrazy vykořisťuje. Klíčem k pochopení jsou zde pojmy "parasociální interakce", "denní snění" a "projekce".

Boj s Bohem

Prapodivný pojem "parasociální komunikace" označuje v mediální teorii stav, kdy člověk na mediální skutečnost reaguje, jako kdyby nebyla mediální, ale sociální (nikoli nutně reálná). může například seriálové postavy považovat za svou "širší rodinu" a budovat si k ní odpovídající vztahy - na Karla Sovu zanevře, protože se zachoval hnusně k Betty Čeňkové, doktoru Peterkovi odpustí, když se ukáže, že za maskou frajírka je docela fajn chlap, od primáře Štrosmajera se snaží něco naučit, třeba vtipně reagovat i ve stresu.

Ale s mocí souvisí především jeden specifický typ parasociální komunikace, a to když divák přijme mediální zápletku, situaci, postavy či prostředí do svého denního snění, do fantazií, do nichž každý z nás upadáme přes den nebo před spaním. Ženy sní o tom, jak komunikují s mužem z telenovely, muži vidí sami sebe jako jednoho z aktérů závěrečného střeleckého souboje ve westernu Tenkrát na západě. Ženy tím kompenzují komunikační deficit, který reální muži nejsou schopni pokrýt, muži tím řeší své klíčové (my)téma pomsty.

Jenže, je to možná ještě jinak! Mnozí z nás při médii inspirovaném denním snění mediální scenérii nejen využíváme, my ji i měníme, my opravujeme nedostatečné mediální hrdiny a vnucená vyústění, my dokážeme denním sněním to, co je zdánlivě nemožné: nejen se svéhlavým bohem vyjednávat, ale také ho porazit. Vtrhnout do parlamentní debaty a říct tam to podstatné a strhující, rozehnat nerozehnanou demonstraci mne nepříjemných živlů, anebo naopak převálcovat davem policejní kordón, který ve zpravodajské realitě převálcován nebyl.

Nepodceňoval bych tuto kreativní schopnost "opravit svého boha". Možná se dokonce netýká jen naší metafory, ale i božstev původních. Bůh je neodvratitelná idea v lidské situaci (tak jako je médium neodvratitelný způsob komunikace v industriální civilizaci), ale ti největší proroci se s touto ideou neidentifikovali, nenořili se do ní jako do čarovné lázně, oni tuto ideu vždy opravovali, tvořili, ba skrytě popírali - což je zřejmě největší tajemství dějin.

Ač se to zdá krajně nepravděpodobné, člověk má Boha hlavně k tomu, aby oproti němu bojoval (jeden z ezoterních překladů pojmu Izrael zní: ten, který bojuje s Bohem!), a stejně tak člověk somnambulně civí na televizní obrazovku, aby ji přemohl, přetvořil, podřídil své potřebě konstruovat Já.

pokračování příště...

Autor je mediální teoretik