Reskata: Holčičí kapela není vždycky rychlokvaška

Jak jste se vlastně dostaly k hudbě – přes garážové zkušebny, anebo máte hudební vzdělání?

B.M.: K hudbě, kterou teď hrajeme jsme se dostaly přes garáže i přes školy. Chodila jsem 10 let na klavír a teď stejně hraju na kytaru, asi kvůli garáži… Ostatní členky kapely studují nebo studovaly konzervatoř, ale myslím, že to není handicap (smích).

M.S.: Není to handicap, pokud se na akademické půdě nenecháš naočkovat odporem ke garážím (smích). Ale vážně, aby tě konzervatoř nesemlela, musíš si po svém přesít vlivy, kterými tam nasákneš. Tak zůstaneš stále osobností. Nejen hudební, samozřejmě. Tenhle princip vkládáme do hudby.

Jak dlouho už spolu hrajete? Měnilo se během doby obsazení kapely?

B.M.: Hrajeme dva roky a obsazení se měnilo dost. Máme už třetí zpěvačku Alžbětu - zpívá s námi půl roku. Místo elektro-houslistky máme klávesistku. Asi to bylo dané i tím, jak se vyvíjel hudební styl kapely.

M.S.: Hledaly jsme cestu, kterou se můžeme vyjádřit všechny dohromady. Hudbu, se kterou se ztotožníme - takže jsme experimentovaly se styly. A když jsme se našly v hudbě, která nás vyjadřuje a dává nám všem energii, přišla Bětka. Ona je stvoření dosavadních představ, vítr do plachet... Povstala „nová“ Reskata.

Co všechno musí podstoupit parta muzikantů v malém rybníčku českého hudebního průmyslu, aby jim někdo vydal desku?

B.M.: Určitě je potřeba, aby sestavili vlastní repertoár, za kterým si stojí, kterému věří a dostali ho k lidem – přes koncerty, rozhovory, kamarády.

M.S.: Hlavně to nesmí být póza. Lidi poznají, jestli to kapela myslí vážně. Oslovit publikum a stáhnout si ho na svou stranu. Klidná síla, řekla bych.

B.M.: My jsme si desku produkovaly samy, takže nám do toho vlastně nikdo moc nemluvil.

Uvažovaly jste někdy o účasti v soutěži typu Eurosong za účelem zviditelnění? Myslíte, že je to dobrý start?

B.M.: Dáváme přednost postupné metodě růstu.

M.S.: Jasně - žádný rychlokvašky!

Jste docela ojedinělým zjevem – čistě dívčích kapel, které nebyly sestaveny pouze z komerčních důvodů, příliš mnoho není. Vzaly byste vůbec chlapa do kapely?

B.M.: Kdyby to bylo potřeba, tak asi ano. Neměly jsme původně plán být čistě dívčí kapela, ale stalo se a zatím to funguje.

M.S.: No právě, vznik výhradně dívčí formace byl náhodný. Ale protože si rozumíme, není důvod to měnit!

Co všechno ovlivňuje zvuk vaší muziky? Jak byste vlastně charakterizovaly styl, který hrajete?

B.M.: Ovlivňuje nás hodně různých stylů – rocková muzika, funk, punk, každá poslouchá něco jiného. Od Jeffa Becka, přes Sleater Kinney, Le Tigre, Faith No More, Meshell Ndegeocello až po Hirama Bullocka, Tower of Power nebo Richarda Bonu. Náš styl charakterizujeme jako groove-rock. Jsou to písničky, ale dá se na ně tancovat.

M.S.: Jasně - soul, jazz, vážná hudba, rock…A jak jsem už řekla, náš styl si ovlivňujeme navzájem. To je na muzice krásný, to prolínání osobních příběhů, vjemů a umu v písničce. Poetické! (smích)

Skladby i název debutu jsou anglicky. Myslíte i na eventuální expanzi za české hranice?

B.M.: Klidně bychom někam na chvíli vyrazily. Ostatně na desce hostuje výborný kytarista Hiram Bullock (hrál s Jamesem Brownem, Stingem či Milesem Davisem – pozn. autorky). Hudba by se mohla líbit i mimo ČR, ale nechci předbíhat a stavět vzdušné zámky.

Kdybyste se měly pochlubit pro vás nejpodstatnějším úspěchem – kromě debutu Another Place – co by to bylo?

B.M.: Teď se nám podařilo natočit videoklip, který postoupil v soutěži Výtah na Óčku, podařilo se nám pár dobrých koncertů na velkých pódiích, ale o to tak nejde…

M.S.: Zahrály jsme i na různých charitativních akcích, podporujeme minority, založily jsme obecně prospěšnou společnost - takže se snažíme jít i tudy.

Plánujete v nejbližší době něco jako turné po klubech či festivalech, aby jste se posluchačům dostaly do povědomí či dokonce pod kůži?

B.M.: Zatím jen připravujeme.

Máte představu, že se jednou budete živit čistě hraním?

B.M.: Já osobně nespoléhám na to, že bych se hraním živila .Kdyby se to náhodou stalo, bylo by to příjemné překvapení. Žádné zásadní ústupky kvůli tomu ale dělat nemíním.

Máte nějaký vzor mezi českými kapelami – koho muzikantsky uznáváte a zároveň obdivujete, že se dokáže dobře „prodat“?

M.S.: Líbí se mi Dan Bárta - žádná křeč. Měla jsem hodně ráda Vltavu, dobrá muzika a legrace zároveň. A určitě všechny holky muzikantky, když se o nich ovšem lidi dozví.

Co za takovým úspěchem podle vás stojí?

B.M.: Asi píle, talent a velké štěstí na lidi.

Spousta kapel, které se dostaly do povědomí širší veřejnosti, šla cestou předskokanů známějších kolegů. Co Reskata a „předskokanství“?

B.M.: Jednáme o tom.

Zpět k genderové vyhraněnosti kapely – má to vůbec nějaké výhody? Pomáhají muži alespoň galantně stěhovat aparaturu po koncertech?

B.M.: Ano, muži ochotně pomáhají, taky se o aparatuře hrozně rádi baví. Ne vždy je to úplně výhoda (smích).

M.S.: Nojo, chlapská ješitnost konkrétně ve mně budí „pokoncertní satisfakci“ - na té už jsem závislá! Zdravím holky a kluky (smích).

Co to vlastně znamená Reskata? Přiznejte – není to nějaké zaklínadlo radikálních feministek?

B.M.: Reskata vychází ze španělského „rescatar“ – zachránit, uniknout. V angličtině je kořen toho slova v „Rescue“ a mají to skoro všechny románské jazyky. Takže záchrana a únik. Se zaklínadlem to nemá nic společného.

M.S.: Radikální feministky nejsme, zpíváme o lásce, ale i o záchraně, úniku na „Another place“. Hezké by bylo, kdyby byla Reskata únikem od starostí.

Autorka studuje VOŠ publicistiky, foto autorka

Info o kapele: www.reskata.com