Kdy jste vlastně začal psát básně?

 

Přesně si nevzpomenu, ale bylo to poměrně pozdě...Já se ani moc nepovažuju za básníka, spíše mám tak rád poezii, že jsem přečetl desítky knih jiných básníků, a pak to do sebe člověk nějak vstřebá a píše sám.

 

 

Proč jste se rozhodl právě pro poezii, a ne prózu?


Je to věc, co vyplynula sama od sebe. Nemám schopnost fabulace, neumím si vymyslet příběh, neumím prostě napsat povídku nebo román, takže to není věc rozhodnutí, ale spíše schopností.

 

 

Napadlo vás někdy, že svým psaním oslovíte také někoho jiného než jen osoby, kterým ty básně původně byly adresovány?


Člověk píše to, co musí, a jestli to zapůsobí i na někoho dalšího, tak je to vždycky dar - doslova radost. Ale aby si člověk řekl: "Tak! A teď napíšu něco pro národ", psát nejde - tak to nefunguje.

 

 

Pro mnohé lidi jste člověk buďto zcela neznámý a nebo vás znají více kvůli vašim opileckým výstupům na veřejnosti. Nemrzí vás, že takovéto věci jsou někdy známy víc než vaše díla?


Jestli jde o to, jak mě lidé vnímají, tak to je naprosto jejich věc a je mi to úplně jedno. Milan Hlavsa z Plastic People o mně jednou řekl: "Martinovi je úplně jedno, co si o něm lidi myslej." Já sem ho tehdy opravil, že mi není jedno jen to, co si o mě myslí moji přátelé, a za tím si stojím.

 

 

Ve vašich předrevolučních básních jsou obsaženy někdy také výčitky vašim přátelům, kteří emigrovali. Měl jste jim to v tu dobu za zlé?

 

Ty výčitky nebyly úplně míněny tak, jak to vypadá. Sám jsem v jednom dopise psal manželce, že to je psané s láskou, prostě ze srdce. Ty básně byly věnované lidem, které sem měl rád, takže není možné brát je doslova.

 

 

Proč vy sám jste nikdy neemigroval?


O emigraci jsem v jednu dobu uvažoval, ale pak jsem si to rozmyslel. Vycházel jsem z toho, že jestliže počínání estébáků směřuje k tomu, aby nás odsud vyhnali, tak je pro ně špatné, když zůstaneme, a já jsem jim v tomhle nechtěl dělat žádné pomyšlení. Měl jsem velkou výhodu, že moje manželka byla stejného smýšlení, protože řadu emigrantů jejich manželky k emigraci nechci říct přímo dohnaly, ale byly tím pomyslným jazýčkem na vahách jejich rozhodnutí.

 

 

Nepokrytě jste se ohrazoval proti minulému režimu, vlivem toho vás komunisté dlouhou dobu drželi ve vězení. Jak jste vnímal revoluční dění kolem listopadu roku 1989, kdy jste ještě stále nebyl propuštěn na svobodu?


Týden po 17. listopadu jsem dostal milost od prezidenta republiky. Sdělovacích prostředky  uveřejnily, že jsem už propuštěn, a já sem byl přitom pořád ještě zavřený ve Stráži pod Ralskem. Dokonce za mnou v ten den přišel tehdejší náčelník věznice a povídal mi: "Pane Jirous, vy ste svobodnej člověk, ale já vás pustit nemůžu, protože jsme ještě nedostali z Prahy příkaz."

 

 

Kdy vás tedy propustili?


Záměrně až pozdě odpoledne 26. listopadu, protože nechtěli, abych se zúčastnil posledního dne demonstrací na Letné. Od rána na mě totiž před věznicí čekal taxík z občanského fóra, který mě tam měl rovnou odvést.

 

 

Bylo po převratu, formovala se nová vláda, noví lidé vstupovali do politiky. Chtěl jste se taky angažovat, jako někteří vaši přátelé z disentu?

 

Kandidoval jsem v roce 1990 za Hnutí za občanskou svobodu, bylo to společenství nezávislých individualit a dostali jsme 0.94 procenta hlasů.

 

 

Poté jste už za žádnou politickou stranu kandidovat nezkoušel?

 

Byl jsem ještě asi před třemi lety na kandidátce Balbínovy poetické strany, ale to byla spíše záležitost v duchu Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona.

 

 

Co vás na dnešní politické scéně nejvíce zklamalo, v čem vidíte naopak velký pokrok oproti situaci před rokem 1989?


Pokud jde o vývoj po velkém listopadu, tak od počátku vidím hlavní chybu v tom, že tady stále platí zákony přijaté ještě za komunistů. A o současné politické situaci bych se v podstatě nerad bavil, protože to, co se tady děje, je mi odporné.

 

 

Nemáte potřebu opět vystupovat ve své literární tvorbě proti establishmentu stejně otevřeně, jako jste to dělal za minulého režimu?


Řekl bych to asi tak, že současný režim nestojí za to, aby se mu člověk v básních věnoval.

 

 

A ten minulý za to stál?


Tak byl to evidentní nepřítel, ale já jsem zase tolik vyloženě politických básní nenapsal.

 

 

Jste silně věřící, kdo vás k víře přivedl?


Do kostela jsem začal chodit až v dospělém věku, díky jedné silně veřící rodině, s kterou jsem se tenkrát stýkal. Poprvé jsem přišel do kostela Pany Marie Sněžné. Kázal tam pater Bonaventura Bouše, který tehdy hned na začátku mše uvítal věřící větou: "Doufám, že tady není nikdo, kdo sem přišel splnit svou nedělní povinnost." To mě zaujalo. Řekl jsem si, že v takové církvi bych být mohl. Od té doby se datuje můj příklon ke katolické církvi.

 

 

Pochyboval jste od té doby někdy o své víře, například ve vězení?


Právě ve vězení jsem nepochyboval vůbec. Dá se říct, že o víře v Boha nepochybuji.

 

 

Náboženství je tedy pro vás v životě velmi důležité?


Na tohle mohu asi nejlépe zareagovat dvouverším z Labutích písní: "Kdybych tu nebyl religiózně, bylo by mi zde vskutku hrozně."

 

 

Autor je studentem VOŠ publicistiky. Foto: ISIFA.