Jsem vegetarián. Mám k tomu velmi dobré důvody. Přesto nemohu obejít ani prahy svých souvěrců při rozdávání ran egyptských. Vegetariánství je zajisté životní styl, který si psychoanalytický pohled zaslouží. Ba, mám jistá tušení, že bez tohoto pohledu vegetariánství posouvá člověka vpřed spíše náhodou a s notnou dávkou štěstí.

 

 

Vegetariánství nevědomé – regresivní

 

Byla to Freudova dcera Anna, kdo si všiml, že vegetariánství může být neurotickým symptomem. Maso je totiž nevědomě spjato s mateřským prsem. Jedna z nejodvážnějších tezí psychoanalytičky Melanie Kleinové zněla, že dítě má kanibalské fantazie. Když je kojeno, tak "nepije", ale fantazijně se pokouší tělo-maso matky sežrat, pohltit. Z biologického hlediska samozřejmě saje jako každý jiný savec, ale protože už je člověkem, provázejí toto sání jisté pochody psychické. Naše psýché, jíž jsme se z přírody vydělili, vzniká jen a pouze z takovýchto perverzních omylů provázejících její vývoj. Byť by si mnozí přáli, a dokonce to i tvrdí, že ji do sebe člověk nasál z jakéhosi nadpozemského obláčku.

 

Kanibalská teze je samozřejmě odvážná, a také se na ní rozpadla nejedna psychoanalytická církev. Nicméně, zobecníme-li ji, začneme tušit, že jídlo je nevědomě spjato s matkou.

 

Odmítání jídla, je (dle Freudové) odmítáním matky - to byl pro ni klíč k anorexii, s níž se tak často setkávala u dospívajích dívek (a skoro vůbec u dospívajících chlapců). Přitom si ale všimla, že takové dívky občas použijí jakýsi trik: nepočnou odmítat jídlo jako celek, ale významně si v tomto celku zoškliví právě maso. Neboť právě maso je zřejmě nejvíce "mateřské". Proč tomu tak je, dořekla právě až Kleinová, když upozornila, že prapůvodní hltání kojence je nevědomě a fantazijně spojeno s "požíráním těla matky".

 

Takto vzniká nejregresivnější nevědomé vegetariánství. Je vlastně náhražkou anorexie, nalezením její pravé podstaty: odmítnutí těla, odmítnutí dospělosti, odmítnutí matky jako vzoru, s nímž je lépe se identifikovat než proti němu bojovat. Skoro vždy se k tomuto vegetariánství uchylují mladé dívky, a poznáte je velmi snadno. Ve vegetariánských jídelnách si pokládají na talíř dva listy salátu a rýži, sedí nad touto porcí zhruba hodinu, a před odchodem se ještě vždy staví na záchodě...

 

 

Vegetariánství nevědomé – progresivní

 

Existuje však ještě jiný typ nevědomého vegetariánství. A právě kvůli němu se tématem zabýváme v souvislosti s orálně-análními vesmíry. Odmítání matky je časté u dívek proto, že matky jsou pro dívky jejich "oidipovským nepřítelem". Pro chlapce nikoli. K orálně-análnímu zaměňování matky a masa (těla) dívky regredují ve chvíli, kdy oidipovský zápas s matkou neunesou. Chlapec zápolí s otcem a toho si případně symbolizuje jinak než skrze jídlo či maso. To však neznamená, že jídlo je díky tomu pro muže zcela bezproblémovým fenoménem. Oralita jako regrese je psychický potenciál v každém z nás. Přitom je v jistém smyslu potenciálem velmi záludným!

  

Když člověk jakž takž překoná dejme tomu kastrační úzkost, může být impulsem k revokaci této úzkosti, k psychické regresi, třeba situace, kdy potká ve stavu určité frustrace jednonohého invalidu. Jiným spouštěčem, svůdcem k regresi, může být situace, kdy člověk někam nervózně pospíchá a kdosi mu zastoupí cestu.

 

Jistě, to vše se může čas od času přihodit a může nás to zastihnout v různé psychické kondici. Ale jíme každý den! V průměru třikrát. Třikrát denně potkáme svého svůdce, který nám našeptává: "Pojď za mnou do báječného orálně-análního světa, kde je vše možné, pojď se mnou do světa, kde lze hltáním a naplňováním se získat nejpůvodnější a největší slast, zapomeň na kecy o živinách, bílkovinách a další podobné nesmysly Oidipů v bílých pláštích, a otevři svá ústa rozkoši! Vždyť je to ta jediná rozkoš, která je plně intimní! Kterou můžeš uzavřít v sobě! Žena je úhoř unikající mezi prsty, násilí vyvolává děsivou úzkost, fetiš je vždy mimo tebe, maximálně na tobě, ale jídlo můžeš plně pozřít, a když mu to dovolíš, vstoupí s ním do tebe nejdávnější a nejhlubší bezproblémová rozkoš."

 

Ano, takovýhle kurevský marketing má v nás samotných zajištěno jídlo! Každý den se nás snaží strhnout do propasti dětství. Využil toho už ten starý had z ráje, když nabídl Evě jídlo a slíbil "budete jako bohové", tedy slíbil magickou omnipotentní oralitu.

 

Kdo by čas od času neodolal. A nemluvím teď jen o biblické pramáti. Kdo z nás by čas od času právě jídlem nezahnal úzkost, frustraci či nedostatek lásky v té pitomé realitě. Tehdy se z nás stávají na chvilku orální bulimici. Avšak regresi se člověk umí do jisté míry bránit. V ideálním případě zapojí rozum, ale umí to dokonce i bez něho.

 

Psychoanalytici některé z těch "inhibičních" a "reaktivních" způsobů obrany pojmenovali. Takovou pokrokovou reaktivní formací proti orálně-análním svádějícím impulsům je třebas náboženství oidipovského Boha-Otce, jak jsme si řekli minule. Na intimní rovině to může být zformování silného Superega, které se pak vyjevuje jako svědomí. Superego se může zapojit i do boje s jídlem - toho využívají reklamní agentury, když nás svádějí stylem "mlsej bez hříchu". Ale ve vztahu k jídlu se často děje také to, co nazývám "přehození oidipovské sítě přes sousto".

 

Tehdy člověk poráží orální rozkoš tím, že jí sousto vyrve "třídícím pohledem", který předchází pozření. Již jsme si řekli, že orálně-anální vesmír je světem bez rozdílů a hranic. Oidipovský svět se snaží hranice a rozdíly nastavit, ve vztahu k jídlu je to zcela zákonité, je-li takovým svůdcem k nejhlubšímu dětství, jak jsme popsali. Proto téměř všechna náboženství překryla jídlo jakousi sítí vztahů, spoutala "démona jídla" předpisy, které oddělují správné jídlo od nesprávného. Ty zajišťují, že dříve než člověk otevře ústa, musí v sobě aktivovat psychické kapacity rozlišování, třídění a viny (tedy kapacity oidipovské, jež jsou jakousi elementární konstrukcí plné racionality). Staří židé to učinili košér předpisy, hinduisté zákazem pojídání hovězího, mystici stupňovali tento oidipovský imperativ až k excesům všelijaké askeze, buddhisté zvolili přímo vegetariánství (všimněme si, jak v tomto ohledu zůstali podezřele ležérní křesťané).

 

Dnes náboženské příkazy nahrazují přikázání "zdravého životního stylu", případně bohyně Diety. Ty zajistí dostatečnou obranu, nutí nás před otevřením brány pekel (úst) počítat kalorie (či bůhví co), studovat etikety na výrobcích, někdy dokonce odvažovat na váze, jindy přísně rozdělí jídlo na to, které je možné požívat spolu, a na to, které nikoli (i to dělali už košér předpisy) - pak hovoříme o nějaké podobě "dělené stravy". Jednou z podob nevědomé obrany proti orální regresi je pak také vegetariánství, které nás přinutí před hltáním rozlišit: "Není v tom maso? Je to dobré nebo zlé sousto?"

 

Samozřejmě můžeme přitom provádět všelijaké sekundární racionalizace (je to zdravé) či spíše sekundární emocionalizace (je to etické). Ale hlavním nevědomým smyslem je obrana proti pudovému zacházení s potravou. To má však dva zásadní důsledky: je-li obrana nevědomá, psychoanalitici vědí, že může přejít v obranu přehnanou, v neurózu, v tomto případě tedy v obsesi. Tehdy se z kontroly nad stravou stává posedlost, a vlastně hlavní náplň života. Tehdy porušení třebas makrobiotického řádu vyvolává bouřlivé pocity viny a dojem o "zhroucení celé dlouho budované stavby". Tehdy vyplouvá na povrch a demaskuje se jádro nevědomého vegetariánství: že smyslem není soucit se zvířaty, ale vygradovaná poslušnost velikému oidipovskému Bohu-Zákazu.

 

A druhý důsledek je také logický: je-li nevědomé vegetariánství obranou proti orální touze, nutně ho člověk opustí ve chvíli, kdy touhy počne ubývat. Libida ubývá s věkem, a protože libido je oním palivem slasti, ubývá s ním i sklonu k orální (i jiné) regresi. Nevědomé vegetariánství tudíž nevydrží. Není skutečnou páteří života, jen lešením, které spadne, jakmile malta dostatečně ztuhla a stavba stojí pevně. Samozřejmě, nelze vyloučit, že lešení občas necháme stát ze zvyku, setrvačnosti či z lenosti ho sundávat. To však nemůže nic změnit na tom, že se jednoho dne stane zbytečným, že zákaz se stane prázdným.

 

 

Energetický zákon vegetariánství

 

Ještě dříve, než se nakonec podívám na třetí typ vegetariánství, který je podle mne "jediný pravý", chtěl bych upozornit na jistou energetickou (nebo jak říkají někdy psychoanalytici: ekonomickou) souvislost vegetariánství.

 

Souvisí-li přechod na vegetariánství se slastí a její regulací (což minimálně v první chvíli skoro u každého souvisí), souvisí nutně i s energií. Vegetariáni mývají tendenci hlásat své evangelium, v němž je s odmítnutím masa spojená jen spása a vykoupení. Já bych však nikdy nikomu neřekl: staň se vegetariánem. Je to v jistém smyslu stejné jako hlásat: zkus drogu. Pokud by mi někdo položil otázku "Mám se stát vegetariánem?", jediné, co bych mohl odpovědět by bylo: "Pokud jsi připravený". Vegetariánství totiž není žádná legrace, tak jako každý jiný pokus o psychický průlom.

 

Zeptejme se takto: je-li na maso navázáno cosi slastného, co je to za energii, která vyživuje tuto slast? Jistě je to libido, ale orální energie je podle všeho nejen libidinosního charakteru, ale současně i agresí (energií pudu smrti). Právě v orálně-análním vesmíru jsou agrese a libido promíchány, smíšeny (o jejich opětovné smíšení usiloval Sade). Pokud maso jíst přestanu, dle zákona o zachování energie (to berme jako metaforu, byť jeden, kdo uvěřil, že lze psychickou energii umístit do fyzikálních vzorců se našel: Wilhelm Reich) se tato dračí energie, tento největší stín člověka, někam musí přesunout. S touto energií bude jedinec, který přešel na vegetariánství z důvodů nevědomých (byť třebas jen částečně), v prvních měsících konfrontován. Potká tento svůj stín.

 

A ocitá se přitom v prekérní situaci. Vytvořil obranu proti jisté tendenci, ale tato tendence se teď osvobodila od tradičního způsobu ukájení a hlásí se o slovo o to více! Vegetarián si uložil těžký úkol, z něhož navzdory progresivnímu motivu nemusí vyústit psychická progrese! Začíná pro něj tak trochu to, čemu mystici říkali „temná noc smyslů“. Vlastně vyzval orálně-anální figury na souboj. A ony tak snadno nekapitulují před oidipovským třídícím pohledem na nějaké blbé sousto. Ony jsou démony psychiky, nikoli "démony jídla", a projeví se tedy nyní jako síly psychické (psychosexuální).

 

Na odděleních psychiatrických léčeben je mnoho vegetariánů s mnohem složitějšími problémy než je nutkavá neuróza čili obsese, a já jsem přesvědčen, že vegetariánství může být spouštěčem těchto problémů stejně jako droga. Dokáže nás konfrontovat s tím v nás, na co nemusíme být připraveni. Obsese je vygradovaný souboj s původní tendencí, ale postavy psýché, které jsme dosud usmiřovali pokládáním masa a krve na oltář, a které nyní povstanou, jsou soupeři navíc, bonus k původnímu sklonu.

 

Je docela dobře možné, že se ohlásí velmi brzy po přechodu na vegetariánství v podobě sexuálních perverzí. To je v postmoderní internetové éře v zásadě ideální varianta, pokud dotyčného nespoutává ještě náboženský či vnitřně náboženský předsudek navíc - tehdy nelze v tom zápase vůbec obstát. Jiné podoby orálně-análních démonů jsou totiž mnohem nebezpečnější a mohou vyvolat zaujetí pozice "latentně perverzní" - viz agrese vegetariánských anarchistů vůči policistům a výlohám obchodů, viz sadismus Hitlerův (i on byl vegetarián, jak známo) či naopak pozice nevědomého desexualizovaného masochismu - pozice (náboženského, duchovního) mučedníka a trpitele ve světě, jenž se proměnil v nízký a sadistický stín (důsledek projekce).

 

Krom řešení perverzního (či latentně perverzního), případně neurotického, existuje samozřejmě dle Freuda ještě tajuplná možnost sublimace. O ní však víme strašně málo. Byť tušíme, že obecně lze výsledek této sublimace nazvat kreativitou, a snad proto bylo tolik výjimečně tvůrčích duchů vegetariány.

 

Ale psychoanalýza je veliké vyprávění o vítězství rozumu, nikoli Oidipa! Člověk je svobodnou bytostí, byť o to nijak moc nestojí. Ve chvíli, kdy se etika stane doménou rozumu, a nikoli emoce, otevírá se cesta k vegetariánství rozumovému, ba zákonitému. Aspoň tomu já věřím. Ale tento výklad si s dovolením nechám pro sebe, neboť není mým úkolem šířit správné ideje, ale podpalovat závoje iluzí.

 

 

Autor je mediální teoretik.