Stoupám po schodech do prvního patra a klepu na dveře knihovny anglistiky a amerikanistiky. Právě tady se mám s paní Pošustovou - Menšíkovou setkat. Po pár minutách to zavrzá v letitých pantech a ze dveří vystoupí drobná dáma. Vítá mě se širokým úsměvem a chladnou rukou, kterou ještě před chvílí pátrala v regálech anglických klasiků, tiskne tu mou se slovy: „Tak to jsem já. Pojďte dál.“
O životě, vesmíru a tak
Stanislava Pošustová chtěla překládat prakticky od té doby, co se naučila anglicky. Jediná možnost, jak se k oboru překladatelství přiblížit, bylo studium učitelství. Učit ale nechtěla a do žádného nakladatelství ji nevzali, protože měla oba rodiče vyloučené ze strany. Poté, co v roce 1971 absolvovala Filosofickou fakultu, nastoupila jako záskok do knihovny amerikanistiky a anglistiky. Shodou okolností v knihovně zůstala dodnes.
„Knížky jsou moje velká láska a vzhledem k tomu, že jsem v knihovně přímo u zdroje, můžu si vybírat,“ říká a zaníceně se rozhlíží po zaprášené místnosti přeplněné knihami.
Sama se řadí k fanouškům starší anglické literatury, zejména doby „viktoriánské“, z jejíž tradice vychází i Tolkien (1892 - 1973). Také měla od dětství ráda sci-fi, ale vždy když se představy autorů staly skutečností, přestaly ji zajímat. „Jakmile se začalo létat do kosmu, ztratilo to kouzlo v knihách,“ podotýká. Fantasy ale nezavrhla, a společně s horory je to její nejoblíbenější žánr. Těžko byste řekli, že si taková křehká osůbka libuje v krvavých scénách a lekačkách...
O Tolkienovi a Pánu prstenů
Když četla paní Pošustová Pána prstenů poprvé, nebyla už žádná dětská čtenářka. „Táhlo“ jí na třicet. „Hned jak jsem začala Pána prstenů číst, bylo jasné, že se od knihy jen tak neodtrhnu. Úplně jsem si ho zamilovala.“ Tolkien se pro ni stal spisovatelem číslo jedna. Obdivovala jeho dokonalé umění popisu i propracovaný příběh.
Od doby, kdy přečetla jeho první knihu, se stala velkou obdivovatelkou tohoto anglického lingvisty. Když přečetla veškeré jeho dílo, které se dalo za minulého režimu sehnat, ať už v originále nebo česky, začala ho překládat. Nadto ji s Angličanem spojoval i zájem o vývoj jednotlivých evropských jazyků a o starou literaturu.
„Tolkien byl původně odborníkem na skandinávské literatury, tak čerpal především ze severských pramenů, tedy především z Edy. Měl však i výborné klasické vzdělání. Jako dítě už uměl latinsky a řecky, protože to byla součást běžného studia, tudíž škála pramenů, ze kterých mohl čerpat byla velmi široká. Inspirovala ho tedy i Atlantida. Veškerá tato inspirace je v jeho knihách cítit, zvláště při překladu, kdy člověk věnuje textu větší pozornost, než při běžném čtení .“
Paní Pošustová se necítí jako odborník na Tolkiena, ale tvrdí, že ho docela dobře zná. Z toho důvodu se domnívá, že by ze zfilmování Pána prstenů moc nadšen nebyl. „Kdybych měla mluvit za pana Tolkiena, tak bych filmařům musela vytknout zásahy do charakterů postav. Myslím tím především charakterovou přeměnu Faramira, který je údajně Tolkienovou osobní postavou. Nejspíš by nebyl nadšen ani z lovestory Aragorna a Arwen. Mně osobně také hodně rozesmál boj čarodějů, přišlo mi to trochu odjinud.“
Vzhledem k tomu, že si překladatelka objevila Pána prstenů až někdy v roce 1978, nikdy se nemohla s Tolkienem osobně setkat. Ten byl už pět let po smrti. Všechny otázky, které by mu bývala byla položila, zůstanou tak nezodpovězeny.
K Pánu prstenů se stále z různých důvodů vrací. Když relaxuje, obvykle sáhne po anglickém originále. Z profesionálních důvodů však často bere do rukou i svůj překlad. „Naposledy to bylo právě před a při tvorbě filmových titulků,“ podotýká.
Pána prstenů bere tak, jak ho Tolkien stvořil. Oceňuje, že se vždy snažil i záporným postavám dát možnost volby. Z toho důvodu nemůže říci, která postava je podle ní výhradně záporná, negativní pocity tedy vlastně k žádné z nich nechová. Všichni do knihy patří, kladní i záporní, a bez nich by, podle jejího názoru, nebyl Pán prstenů Pánem prstenů. „Tolkien i záporase udělal pochopitelné. Vyjímaje Sourona, který je ztělesněním ďábla a vlastně se k postavám ani neřadí.“
S kladnými postavami to má překladatelka trochu složitější. Dlouho váhá, než odpoví, kterou má nejraději: „Postupem času se to měnilo,“ říká, „momentálně je to Gimli.“ Obdivuje ho pro jeho zdravou skepsi.
O překládání vůbec
Jak už bylo řečeno, jediné, co paní Stanislava chtěla v životě dělat, bylo překládání. A to konkrétně překládání z angličtiny do češtiny. Její překladatelské začátky byly však krušné. V 70. a 80. letech jí vyšly pouze dvě hry, a náladu jí výrazně nezlepšilo ani to, že jedna z nich byla vysílána v televizi. Autorka dnes už ani neví pod jakým názvem, „Popravdě řečeno mě to ani moc nezajímá.“
Moc jiných možností neměla. „V roce 1974 jsem přeložila předmluvu k Pražskému metru a občas mi nějakou lektorskou zakázku zadal Odeon. To bylo vše,“ dodává s úsměvem a v hlase je znát úlevu, že už je ona doba pryč.
Dnes má Stanislava Pošustová na kontě přes třicet překladů z děl angloamerické beletrie a několik esejů a divadelních her. „Samozřejmě, že všechny nebyly můj šálek kávy. Některé jsem překládala vyloženě na kšeft, jindy jsem se snažila vyhovět nakladatelům. Ale tak už to chodí.“
Než jde překladová kniha do tisku, je třeba ji ještě předložit ke korektuře. Obvykle ji má na starosti redaktor ve vydavatelství. Paní Pošustová dlouhá léta spolupracovala v Mladé frontě s Milanem Macháčkem. „Neznám preciznějšího redaktora,“ říká překladatelka, „nechápu, jak to všechno může udržet v hlavě.“ Tam, kde udělala něco nedůsledně, např. vynechala odstavec, pan Macháček to objevil a opravil. Jak ale později zjistila, některé chyby unikly i jemu, a v překladu zůstaly dodnes.
O překládání Pána prstenů
Když Stanislava Pošustová Tolkienovu trilogii dočetla, rozhodla se, že si ji jen tak pro sebe zkusí přeložit. „Zpočátku jsem ani netušila, že bych to přeložila celé. Řekla jsem si, zkusím to, a nakonec mě to tak strhlo tak, že jsem se od toho překládání nemohla odtrhnout. Zkrátka jsem nedokázala přestat dřív, než jsem byla u konce třetího dílu,“ říká. Celou trilogii překládala přibližně rok, a vůbec nepředpokládala, že někdy vyjde.
Jednoho dne se jí zeptal redaktor Odeonu, který si právě půjčoval knížky v knihovně anglistiky, co to překládá. Když se dozvěděl, že se jedná o Pána prstenů, myslel si, že by knihu mohl vydat právě Odeon, který už měl práva na Hobita. Později však zjistil, že práva na Pána prstenů už vlastní Mladá fronta. Alespoň ale zařídil, aby se Mladá fronta Pošustové ozvala.
Než však k vlastnímu vydání došlo, uplynulo deset let. Mladá fronta procházela řadou změn, a váhala, jestli to není moc papíru. Někteří lidé spekulovali také o tom, zda trilogie vyhovuje socialistickému režimu.
Nakonec Pán prstenů v Čechách vyšel až po převratu, v devadesátém roce. Do té doby koloval jako samizdat. Oficiální vydání a samizdat se ale v zásadě neliší, provedené úpravy byly jen redakčního charakteru.
Pán prstenů byl pro Stanislavu Pošustovou překladatelskou lahůdkou. Jako na obzvláště pikantní vzpomíná na stylové roviny: „Každého upozorňuji na to, že český překlad je stylisticky méně odlišený než anglický originál. Čeština nemůže unést tak vznešený jazyk, jako si může dovolit Tolkien v angličtině. Obyvatele Gondoru nechá mluvit „shakespearovskou“ angličtinou. Já kdybych použila veleslavínskou češtinu, tak tomu bude málokdo rozumět. Stejně jako je řeč hobitů více nářeční, než jsem si mohla dovolit já.“
I přes výbornou znalost etymologie slov se často musela potýkat s tím, že při překladu často vymizí nebo se pozmění význam slova, někdy nikterak závažně - jako např. u převodu elfského jména Brandywine na Brandyvínu, jindy více, pod vlivem okamžité inspirace, jako v případě Oduly (pův. Shelob). „Šlo jen o to, zachovat soulad s anglickým jménem, které má znít ošklivě a přitom trochu tajemně, aby se čtenář příliš brzy nedozvěděl, o jakého tvora vlastně jde,“ podotýká.
V některých případech také nebylo snadné zjistit, ze kterého staroanglického kořene konkrétní slovo pochází, což se odrazilo např. u jmen Vrchovina a Vrchovci. Vzhledem k tomu, že se v knize objevovala vždy ve složenině, nebylo možné poznat, jestli pochází ze slova „dun“ (šedohnědý) nebo „dune“ (vrch). Až později, když už byly knihy vydány, překladatelka zjistila, že je to od slova „dun“, protože Dúnadani byli tmavovlasí a snědí. Jméno dostali podle barvy pleti a ne podle kopcovité krajiny, kde žili.
Hra se jmény byla pro překladatelku velmi zábavná. Umožnila jí, aby se vrátila ke své oblíbené historické mluvnici jazyka anglického. Celé dny ležela ponořená v různých slovnících od staroanglických, přes etymologické, až po slovníky místních jmen. Potvrdila si tak, že především zeměpisná jména se v evropských jazycích tvořila analogickým způsobem, např. od určitých krajinných útvarů, nebo charakteristických vlastností.
Touto pečlivostí a vhledem je překlad tak výjimečný. Nikdo se jej nesnažil rychle „spíchnout na koleni“. Mezi řádky jsou čitelné hodiny pečlivé práce strávené v knihách a snaha přeložit každý Tolkienův obrat co možná nejpřesněji.
Přesto má česká verze několik mušek. Vedle již zmíněných Vrchovců vznikl další problém u goblinů a skřetů. To bylo proto, že překladatelka dostala anglický originál Hobita do rukou, až když už poměrně dlouho pracovala na Pánu prstenů. Do té doby znala Hobita jen česky, tedy přeloženého od Františka Vrby. „Mylně jsem se domnívala, že když se v Pánu prstenů objevují „orcs“, pan Vrba překládal v Hobitovi právě toto slovo. Až později jsem se dozvěděla, že to byli „goblins“. Abych skřety od goblinů odlišila, překládala jsem je jako běsy.“
S Vrbou se poznali, až když si přečetl v samizdatu kolující překlad Pána prstenů a vyhledal ji. Vzájemně si párkrát vyměnili dojmy, ale do překladů si nezasahovali. On nikdy nepřekládal trilogii a paní Pošustovou nikdy nenapadlo, že by přeložila Hobita. Výjimku tvoří pouze komiks Hobit, který nedávno vyšel, a Stanislava Pošustová jej dostala jako zakázku. Vycházela však především z Vrbova překladu.
Dalším překladatelčiným dilematem bylo, zda zachová původní názvy nebo použije českého ekvivalentu. Tak například Frogmonton přeložila jako Žabovřesky, protože i Tolkienova hobití městečka byla často názvy skutečných anglických obcí, a jméno Peregrin zůstalo nepřeložené, protože žádný slovanský ekvivalent neobjevila. Vlastní jména však překládala především proto, aby čtenář lépe porozuměl jeho ostatním variantám a zkomoleninám. Tak vznikl Smíšek z původního Merry, ale zůstal Pipin, protože v angličtině nemá žádný význam.
Dostatek překladatelského umu musela paní Pošustová ukázat také při překladu Tolkienových básní, kterými je Pán prstenů doslova protkán. „Aliterační, rohirské básně mi ani potíže nedělaly. I v angličtině stačí běžně jen tři, čtyři stejné začátky slov. Horší to bylo s rýmy, ty mi dávají zabrat, zvlášť když se složitě opakují třeba v periodě sedmi veršů,“ přiznává.
Tolkienovy básně však pro ni nebyly premiérou. Jako většina mladých lidí básničky skládala, a navíc psala diplomovou práci o Yeatesově básnickém dramatu. Že by však překlady poezie patřily mezi její koníčky, to se říct opravdu nedá. Říká: „Někdy je to docela milý hlavolam, ale musíte to hodně přebásnit, takže výsledek se od originálu dost liší.“
Pokud by měla paní Pošustová překládat Pána prstenů znovu, tvrdí, že by se asi od původního překladu moc nelišil. „Především bych se opět držela zásady nepoškodit autora a nevložit mu do úst něco, co nenapsal,“ podotýká.
O filmu
Jak už bylo řečeno, Stanislava Pošustová se domnívá, že Tolkien nepatřil k filmovým fanouškům a zfilmování Pána prstenů by se bránil. Ona sama se zfilmování doslova děsila, očekávala „horor“. Nakonec ale byl pro ni film příjemným překvapením: „Myslím si, že to dělal taky poctivý nadšenec,“ podotýká a pokračuje: „Nemůžu filmařům odepřít, že se jim podařilo zachovat něco ze strhujícího kouzla, které má tato kniha.“ Přesto ale ve filmu spatřuje příliš mnoho akčnosti, především ve Dvou věžích jí připadá až přehnaná, a sama se řadí hlavně k fanouškům literární předlohy.
Vzhledem k tomu, že ji výrobci titulků a dabingu oslovili, aby se podílela na přípravě české verze, překladatelčina popularita samozřejmě po natočení filmu stoupla. „První vlna popularity přišla v devadesátém roce, když Pán prstenů vyšel v češtině. Pak se na mě pozapomnělo. Film to samozřejmě oživil.“
Při pracích na titulcích Stanislava Pošustová film pořádně neviděla - titulky vytvářela jen podle scénáře. Při stejné práci k prodloužené verzi na DVD dokonce dostala pouze nerozřazený text, kde nebylo ani poznat, kdo co říká. Pak musela pouze hádat ze souvislostí, jestli se mluví k jednotlivci nebo davu, či zda je aktér muž nebo žena.
„Pokud jsou chyby ve filmovém překladu, tak se vůbec nedivím,“ konstatuje, „scénáře k prvním dvěma dílům jsem dostala vždy pár dní před premiérou. Obávám se, že u Návratu krále to bude asi podobné.“
Vzhledem k úpravám v textu, které filmaři ve scénáři provedli, nebylo pro Pošustovou snadné určit, zda se jedná o citaci z knihy či nikoliv. Proto se stávalo, že některé přeložila jinak než v knize.
U prvního dílu dokonce připravoval titulky někdo jiný, a na ni se pak obrátili, aby je překontrolovala a připravila podle nich dabing. To, že tedy film přecejen viděla, Pošustová ale odmítá. „Zaměřovala jsem se pouze na text, a porovnávala ho s mluveným slovem, a tomu se jistě nedá říkat sledování filmu.“ Když udělala svou práci, nikdo se už na její názor neptal, natož aby jí třeba nabídli „volňásky“ do kina.
S režisérem filmu se paní Pošustová zatím nesetkala a asi se tak ani nestane. Poznala ho pouze prostřednictvím filmového plátna a knihy Briana Sibleyho: Pán prstenů oficiální filmový průvodce, který pro Mladou frontu překládala. Podle překladatelčiných slov je kniha velmi zajímavá. Pojednává o historii filmového Pána prstenů od doby, kdy režisér Peter Jackson s nápadem přišel.
Ani Brian Sibley pro ni nebyl neznámou. Autor patří k velkým Tolkienovým fanouškům a sestavil několik knih s tolkienovskou tématikou, např. Atlas Středozemě.
Bylo to poprvé a zřejmě i naposled, co Stanislava Pošustová pracovala na titulcích k filmu. „Překládání filmu je sice snazší a výnosnější, ale radši mám knížky, takže své překlady nebudu tímto směrem dále rozšiřovat,“ říká na závěr.
