Na jeden znak anarchismu jsem totiž zapomněl: na jeho odpor k náboženství. Anarchismus vnímá bibli jako výhřezek tmářství minulosti. Chci dnes dokázat, že bible je mnohem pokrokovějším tvůrčím aktem než anarchistické pokusy o "osvobození člověka". Jen doufám, že budu správně pochopen.
Když jsem tu totiž minule přednesl svou "analýzu anarchismu", z některých reakcí, které se ke mne donesly, vyplynulo, že jsme já ani Janine Chasseuget-Smirgelová, o niž jsem se tenkrát opřel, zcela pochopeni nebyli. To mne vždy trochu rozladí, ačkoli chápu, že mé texty vzhledem k jejich charakteru musí zůstat otevřené interpretaci.
Přesto využiji tohoto dodatku ke kritice análního anarchismu, abych učinil srozumitelnějšími pojmy, s nimiž pracuji. Pokusím se dnes o jakousi variaci na téma, které jsem rozbrnkal před týdnem. Snad bude po této variaci zase jasněji, co je míněno "vesmírem řiti".
Psýché a kultura
Člověk je bytostí psychickou. Psýché je to, co člověk má a zvířata ne, byť by toto "něco" bylo "ničím" - to je rozhodující definice. Člověk „trpí“ tím, čemu se říká subjektivita, vědomí, ego, já.
Tohle všechno však nespadne z nebe. Nerodíme se s tím. Není to žádné semínko, které v nás jednoho dne vyklíčí. Tohle všechno vzniká vývojem. Ba, tohle všechno není ničím jiným než shrnutím tohoto vývoje. To je právě ta potíž: jsme zvyklí vývoj vnímat od konce, naučila nás to tak příroda - neboli víme, jak vypadá dospělý slon, a cestu od sloního mláděte k dospělému slonu (zejména k velikosti dospělého slona) nazýváme vývojem.
Jenže "já", vědomí, ego, to není dospělý slon. To není přírodní skutečnost. To jsou kategorie, jimiž se člověk z přírodní skutečnosti vytrhl. Jsou "nepřirozené". Není to tedy něco, co čeká jako v genech zapsaná odměna na konci vývojové cesty, není to cíl, je to sama cesta, která žádný předurčený cíl nemá, cesta je jediná definice těchto zvláštních struktur, z nichž se skládá lidská psýché.
A protože ta cesta k těmto zvláštním jevům, jakými je třeba "vědomí", je složitá a nepřirozená, založili si lidé to, čemu se říká kultura, aby jim s tou cestou pomáhala, aby vývojová dramata zrcadlila, a na cestě je orientovala.
Časem sice kultura tuto svoji funkci poněkud opustila, a přispívá spíše ke všeobecnému zmatení, nicméně jsme ji dosud nezrušili, a navíc přišli skvostné postavy, které se rozhodly tuto její funkci renovovat výkladem toho podstatného v kultuře: míním tím samozřejmě psychoanalytiky typu Chasseuget-Smirgelové.
První říše
Je-li kultura zrcadlem a svědkem lidských vnitřních vývojových zápasů, je samozřejmě nejprve nutné si objasnit, jakými rozhodujícími vývojovými dramaty vlastně člověk prochází. Pohledy mohou být rozličné. Existují všelijaké stadiální modely vývoje lidské psýché. Dokonce i pod hlavičkou této rubriky už jsme si některé připomněli - třebas s Harry Stack Sullivanem nebo René Spitzem.
Ale z původního freudovského hlediska, které je Chasseuget-Smirgelové vlastní, lze vývoj člověka nejlépe zjednodušit vyprávěním o přechodu z orálně-anální říše do říše oidipovské.
První říše člověka se nazývá orálně-anální, neboť dle klasického freudovského výkladu se psychický vývoj po narození soustřeďuje kolem přírodně podmíněného sání a obdobně přírodně podmíněného vyměšování (pro psycho-biology znovu zdůrazněme: sání a vyměšování patří do přírodního řádu; to, co si z této přírodní determinace člověk odvodí na rovině psýché, je kulturní, protipřírodní, s přírodou, neřkuli evolucí, související jen velmi málo, ba spíše je to vůči ní vyhraněno; zvířata také sají a vyměšují, ale netvoří "psýché-vědomí-já" a proto neprocházejí orálně-anální fází vývoje této "psýché- vědomí-já" - což je snad logické).
Orálně-anální, nebo též preoidipovská říše je světem boje proti vnější realitě, světem, kde je tato vnější realita drcena střevy, kde vypuzení výkalu z análu je symbolem vítězství a zároveň strachu ze ztráty čehosi cenného. Je také světem velikého předjímání - už tu existuje fal, ale nikoli fal jako protipól vagíny, je to anální fal, neboli hovno, které nemá protipól, k němuž by mohlo spět, ale je jen falem sám pro sebe, neproniká ke smyslu, ale shrnuje ho do sebe.
Už tu existuje matka, ale není to matka, po níž toužíme, ale anální matka, v níž se chceme rozpustit. Už existuje kastrace, ale ve formě "odcizení prsu", který však k dítěti náleží jen v jeho magickém, nereálném sepětí s okolím. Je to svět, kde agresi a libidinosní ("sexuální") vzrušení ještě nelze rozlišit. Svět magie, kde přání zmůže vše. Svět bez hranic, bez omezení. Svět, kde není mužské a ženské, svět, kde není otcovské, svět, kde vládne chaos nerozlišeného. V takovém světě žijeme zhruba do tří let. Vývoj je samozřejmě složitější, ale takto plus mínus vypadá základní pole, na němž se do tohoto věku pohybujeme.
Druhá říše
Pak však přijde prudký zvrat. Poměrně náhle se vymění základní figury na scéně, základní témata, do centra pozornosti se dostávají nové zóny těla. Orálně-anální snové a magické děcko si počne všímat rozdílů. Do sebe zakousnutá falešná polarita "já versus vnějšek pod mou vládou" se zhroutí pod tlakem nových, do značné míry neodmítnutelných poznání o skutečných polaritách světa. Nejzákladnější poznání je jistě zjištění o rozdílu mezi mužským a ženským.
Stále více však také začíná dotírat druhá polarita: dětské-nedostatečné-podřízené versus dospělé-vzorové-mocné. Obojí poznání provázejí nejasná tušení, fantazie, dětské teorie. Existuje-li fal a proti tomu "ne-fal", pak tedy zřejmě existuje kastrace, odebrání penisu za trest - to je jedna z nejznámějších dětských teorií.
Já jsem partnerem matky a otec mi ji bere - to je druhá typická teorie tohoto období. A protože tato dvě dramata probíhají shodou okolností současně, v jisté chvíli se nejspíše propojí: otec má nade mnou moc, zřejmě je to tedy on, kdo by mi mohl penis vzít, kdybych se proti němu vzbouřil. To jsou už klasické psychoanalytické poznatky.
Pro studium kultury je však důležitější si vypreparovat z výše vyřčeného dvě skutečnosti. Jednak definovat základní obecné znaky "oidipovského vesmíru": rozdělení věcí do kategorií (toto k sobě patří a toto k sobě nepatří), vnímání světa skrze rozdíly a polaritu, vnější realita formující vnitřní, narozdíl od vnitřního snového modelování vnějšku, existence autorit a podřízenosti. Trest, úzkost, vzpoura, vina - to jsou témata oidipovského vesmíru, této "druhé říše člověka".
A další podstatná věc: přijetí nového řádu života a nové rozvržení světa - oidipovského - je progresivní, ale nikoli snadné a chtěné. Vnější realita spíše útočí, v každém z nás jsou regresivní síly, které touží zvrátit vývoj zpět k orálně-anální magické říši. Kupředu nás ženou jistá traumata (otec má takovou moc, že budu chtít být raději jako on), ale pokud se jim vyhneme, či se naopak stanou příliš konfliktní a neúnosná, regresivní síly v nás celkem snadno zvítězí. Pak se stáváme buď perverzní, nebo neurotičtí. Nejfatálnějším uvíznutím v orálně- análním vesmíru je psychóza.
Samozřejmě artikulovat vývojové drama člověka na "dvě říše" je ohromné zjednodušení, ale právě ohromná zjednodušení jsou ta nejcennější. Přijmeme-li tento vzorec jako základní vzorec psychiky, můžeme začít zkoumat, zda se tento vzorec stal i základním vzorcem kulturním, a zda tedy náš úvodní předpoklad o kultuře jakožto zrcadlu vnitřního vývoje lze potvrdit.
Podíváme-li se do dávnověku člověka, najdeme v něm mýty. To, že jejich význam je bytostně psychický, není žádný velký objev. Víme to od Junga i Lévi-Strausse. Posléze se však v dějinách objevuje nový typ literatury, který se vytrhl z mýtu. Nejvýraznějšími vytrženími jsou především hebrejská bible a celkem nedávno moderní román.
To jsou kulturní žánry, které jsou z jistého hlediska protimýtické (vzpomeňme Hejdánka, Kunderu či Bělohradského). Zvykli jsme si s touto jejich protimýtičností spojovat i "protipsychologičnost". Tím nás nakazil Jung: kde není archetyp, "hrdina na cestě", není psýché. Chasseuget-Smirgelová však nesouhlasí. Vnímá budování kulturního díla jako budování vesmíru. A zajímá se o to, jaké zákonitosti v tomto vesmíru platí. Jaký typ iracionality ho pohání (čistá racionalita je dle freudovského přesvědčení vyhrazena vědě). Jak se figury těchto děl vztahují k takovým fenoménům jako je řád, tvar, vnímání rozdílů, tolerance k rozpornosti, tělo, ne/čistota - což jsou vše fenomény úzce spjaté s freudovsky definovaným vývojem lidské psýché, jak řečeno.
A tehdy není potřeba archetypu k tomu, abychom náhle vnímali i nemýtické vesmíry jako podivuhodně vyprávějící o dramatu vývoje naší mysli. Ať jde o Sadovu Justinu nebo bibli.
Bible: výzva k psychické progresi
Ty dva příklady jsem nevymyslel já. Přinesla je právě Chasseuget-Smirgelová. Sadovy romány totiž vnímá jako nejčistší ukázky "orálně-análních vesmírů". To nás příliš nepřekvapí. Už jsme si minule popsali, proč tomu tak je ("Ty, který nejsi k ničemu jinému než k usměrňování slastí řitě," oslovil Sade Boha-Otce ve 120 dnech Sodomy). Ale zajímavější je její čtení bible: tu vnímá jako dosud nejúžasnější knihu o vítězství oidipovského nad orálně-análním. Nikoli tedy tmářství, ale výzva k psychické progresi!
Vždyť už první věty Genesis plně popírají pregenitální chaos: Bůh oddělil nebe a zemi, světlo a tmu, den a noc... To je základní téma celého Starého Zákona: vydělování, oddělování, rozlišování, kategorizování. Takto Bůh oddělil vyvolené od nevyvolených, vydělil rody, rozdal jim jména (podle jejich otců), určil, která potrava patří ke které, co je možné jíst spolu a co nikoli (košér předpisy), rozdělil svět přísně na mužské a ženské, a samozřejmě jasně vymezil tabu incestu, tedy oddělil synovské od mateřského, dětské od dospělého.
Když budeme číst Starý Zákon jako vyprávění o psychickém vývoji člověka, dočteme se o vítězství oidipovského řádu nad orálními a análními démony: nad všepožírajícím Molochem či magickým Egyptem. Oidipovský Bůh-Otec nastupuje na scénu, aby smetl bohy orálně-anální. V tomto smyslu je bible knihou revoluční a vysoce pokrokovou. A to nejvíce v těch chvílích, kdy magické univerzum překrývá řádem a etickým předpisem. "A tak sním o starodávném náboženství ďábla a chápu drsnou terapii soudců v čarodějnických procesech," napsal Freud v jednom dopise (!).
Anarchisté všeho druhu se bouří proti drsné terapii soudců ve jménu návratu k ďábelské slasti, skuteční pokrokáři rozvažují o překonání říše krále Oidipa, které se však nemůže odehrát bez integrace oidipovského, nelze ho dosáhnout skrze smazání oidipovského. Samozřejmě i oidipovská říše se může stát vězením a pastí, i oidipovskou říši je třeba jednoho dne opustit. Bůh suď, zda právě k tomu vyzýval Ježíš. Přejme si, aby ano.
